Jak vypadá každodenní život na jedné z největších světových výstav? Jaké to je pracovat v prostředí, kde se potkává technologie, kultura a tisíce návštěvníků denně a přitom se učit zvládat jazykové bariéry, jiné pracovní tempo i zcela odlišné společenské zvyklosti?
EXPO 2025 v Ósace přináší nejen jedinečnou prezentaci zemí z celého světa, ale i příležitost pro studenty, jak získat praxi v mezinárodním prostředí. Dva studenti Fakulty multimediálních komunikací UTB Simona a Šimon se stali součástí týmu českého pavilonu.
V rozhovoru sdílí své zkušenosti s organizací akcí, každodenním fungováním na EXPU i životem v Japonsku. Otevřeně mluví o kulturních rozdílech, jazykové bariéře, ale i o tom, co jim tato zkušenost přinesla do života a proč by ji doporučili i ostatním.
Jaký byl váš první dojem po příletu do Japonska – ať už z města, lidí nebo samotného prostředí EXPO?
Simona:
Cítila jsem se jako na horské dráze, nevím jak jinak to popsat. Z letadla přímo na EXPO a až z tama na ubytování. Zbývalo už jen pár dní do slavnostního otevření, tak se dochystávala spousta detailů a každá ruka navíc se hodila. Krásy města a okolí jsem si začala všímat, až po prvotním šoku. Čeho jsem si ovšem nemohla nevšimnout hned druhý den cestou na EXPO, byla přeplněná veškeré hromadná doprava. To kvantum lidí bylo až šílené.
Šimon:
První dojem byl hlavně kontrastní. Všechno je tu jiné než u nás – od drobností, jako jsou dopravní patníky, reklamy nebo automaty na každém rohu, až po obrovské stavby a infrastrukturu nejen kolem areálu EXPO, ale i v celém zbytku Ósaky. Působí to ohromně, ale přitom ne chaoticky. Všechno má jasný řád a systém, díky kterému to funguje, i když je kolem tisíce lidí najednou. To mě asi překvapilo nejvíce – že v takové velikosti může všechno působit tak organizovaně.
Co přesně je náplní vaší stáže? Je něco, co vás na té práci fakt baví nebo překvapilo?
Simona:
Komunikace s partnery a zajišťování vstupů byla hlavní náplň, pak co bylo potřeba při pořádání konferencí či například obsluhy maskota. Užila jsem si každý den, hrozně mě bavilo, jak to na pavilonu žilo. Překvapil mě ten neuvěřitelný zájem návštěvníků o víkendový kulturní program pavilonu, pivo a našeho Reného (maskota). Nadchl všechny věkové kategorie!
Šimon:
Na začátku jsem měl spíše administrativní úkoly – evidenci, přípravu podkladů – zkrátka papírování, které má Japonsko stále a velice rádo. Časem jsem se ale přesunul pod event management a stal se asistentem event managera. To znamená koordinaci příprav akcí, komunikaci se zástupci organizací, řešení organizačních záležitostí a přímý dohled nad průběhem eventů. Baví mě, že je to práce, kde se střídají klidné přípravné dny s intenzivními a hektickými momenty, kdy se vše odehrává v reálném čase.
Jak vypadá běžný den na EXPO? Je to spíš rutina, nebo každý den přináší něco nového?
Simona:
Asi bych to nazvala měnící se rutinou. Jsou věci, které se musí řešit každý den, jen se mění ta část s kým a pro koho. A pak se taky objeví třeba ty nečekané nárazové věci z úplně jiného soudku! Pokaždé jiný partner, host, událost.
Šimon:
Záleží, zda se zrovna konají eventy. V klidnějších obdobích je to spíše rutina – kancelářská práce, vyřizování e-mailů, meetingy, koordinace termínů a příprava materiálů. Jakmile ale nastane den akce, všechno se mění. Od rána do večera jsem na nohách, řeším organizační záležitosti, komunikuji s týmy a zajišťuji, aby se vše odehrálo podle plánu. Flexibilita je v těchto dnech absolutní nutnost a člověk se musí připravit na to, že i perfektně naplánovaná věc může vyžadovat okamžitou změnu.
Potkali jste se během stáže s něčím, co vás úplně vykolejilo nebo zaskočilo – v pozitivním i negativním smyslu?
Simona:
Z terasy českého pavilonu je nádherný výhled na vodní show, ohňostroje i drone show. Představení fontány bylo asi na měsíc vypnuto z důvodu výskytů bakterií Legionely v „Moři spojení“. Toto mě asi šokovalo vedle každodenního kvanta návštěvníků nejvíc.
Šimon:
Určitě jazyková bariéra. Čekal jsem, že se angličtinou domluvím alespoň v turisticky frekventovaných částech, ale realita je jiná – už na letišti jsem s taxikářem bez překladače neudělal krok. Velice mě překvapilo, jak je Japonsko v mnohých ohledech konzervativní a technologicky zastaralé – hotovostní platby jsou stále standardem, obaly potravin jsou od vzniku neměnné a fax je běžným nástrojem komunikace. Na druhou stranu, pozitivně mě zaskočila ochota místních pomoci i bez společného jazyka.
Jak se vám spolupracuje s mezinárodním týmem? Dá se snadno najít společná řeč, nebo to někdy drhne?
Simona:
Spolupráci jsem si užila, sešli se zajímavý lidé se zájmem a snahou, a to je asi to hlavní. Společná řeč se vždy najde (po zdolání jazykové bariéry) a nejčastější, nebo nejzábavnější téma během takové spolupráce mi přijdou kulturní rozdíly a zvyky, které se postupně objevili. I s japonskými kolegy z gastra jsem měla moc milé momenty i přes složitou domluvu.
Šimon:
Je to skvělá zkušenost. Každý z nás přináší do práce jiný pohled a styl, vycházející z vlastní kultury. Učím se přizpůsobovat, improvizovat a hledat kompromisy. Asi nejtěžší je přepínání mezi třemi jazyky doslova v jedné minutě – mluvím česky, pak anglicky a hned vzápětí se snažím zvládnout alespoň základní japonštinu. Někdy to drhne, ale právě tyhle momenty mě stále učí reagovat rychle a s nadhledem.
V čem je podle vás největší rozdíl mezi českým a japonským přístupem k práci a organizaci?
Simona:
Jsou to velicí detailisti, a ač je část společnosti technologicky napřed, v běžném jednání jsou absolutně zatížení na papírovou formu. A občas i přes logiku, postupují podle pravidel = špatně reagují na dynamický či spontánní vývoj. Co se týče práce, přistupují k ní hodně svědomitě, ovšem asi se nedá mluvit o work-life balance. Tak naplněné pozdní vlaky (10:00-11:00PM) mě opravdu zaskočily.
Šimon:
Japonsko má velmi silně zakořeněný respekt k pravidlům. Všechno má svůj jasný postup a musí být důkladně zdokumentováno, často v papírové formě. Běžně se tu používá i fax, což je u nás nepředstavitelné. Na druhou stranu, tahle pečlivost zajišťuje, že věci fungují vždy podle předem stanoveného plánu, což má své výhody i nevýhody. V Česku jsme flexibilnější, ale někdy možná méně důslední.
Zažili jste nějaký kulturní moment, kdy jste si řekli: „Tohle by u nás fakt neprošlo“?
Simona:
Žádné smrkání na veřejnosti, posmrkování je zcela normální a běžné a v pořádku. To bylo pro mě osobně peklo. Veškeré spoje hromadné dopravy přestaly jezdit nejpozději 00:30AM, takže když jsem se konečně dostala do města „nasát noční atmosféru“, musela jsem buď sprintovat na poslední vlak, vydržet do pěti do rána, nebo si najít místo, kde bych složila hlavu. Též bývá ve vlacích opravdu ticho. A třeba ještě žádné chození při jídle/pití! To se přiznám, že jsem moc nedodržovala. Oh a absence odpadkových košů! Jediné koše ve veřejném prostoru byly na zastávkách a v tzv. „convenient stores“.
Šimon:
Hodně mě překvapilo, jak se tu organizuje pohyb lidí ve frekventovaných oblastech – třeba na nádražích nebo přímo na EXPU. Na každém rohu stojí lidé s megafony a neustále opakují pokyny typu „jděte rovně, pokračujte doleva, vyjděte nahoru“. Je to neuvěřitelně organizované, ale místy to působí až příliš mechanicky a člověk má někdy svazující pocit. U nás by si to podle mě lidé dlouho líbit nenechali.
Co vás na Japonsku osobně nejvíc oslovilo – může to být maličkost, nebo něco hlubšího?
Simona:
Rozhodně jejich kuchyně. Preciznost a snaha o….až řemeslnou dokonalost. Moc se mi líbila fráze, kterou všichni používají na denní bázi, „otsukaresama-desu“ znamená to „dobrá práce/děkuji za vaši dobře odvedenou práci“.
Šimon:
Je to kombinace systematičnosti a krásy. Všechno má jasný řád, a zároveň je tu velký cit pro estetiku a detail. Každé místo je jedinečně krásné. Také si musím přiznat, že jsem si oblíbil i místní hotová jídla – jejich kvalita je skvělá a pro mě, jako člověka, který nerad vaří, je to ideální řešení.
Měli jste šanci cestovat po Japonsku? Jaké místo vám zůstane v hlavě napořád?
Simona:
Měla jsem možnost se podívat po bližších místech okolo Ósaky. Šlo o výlety spíše jednodenního charakteru. Například Nara, Himedži, Kyoto na noc a odlétala jsem z Tokya, kde jsem strávila posledních pár dní. Místo, na které budu vždy vzpomínat, je sama Ósaka. Velké, různorodé a živé město, které přesto všechno působí pohodlně pro život.
Šimon:
Ano, podařilo se mi podniknout několik výletů po Ósace a okolí. Nejvíc na mě zapůsobila návštěva parku, který stojí na místě EXPO 1970. Bylo zvláštní stát na místě, kde před 55 lety stál pavilon Československa, a uvědomit si, že teď jsem i já součástí světové výstavy. Ta návštěva mi dodala nový pohled na význam EXPA, až tehdy jsem si naplno přiznal, jak velká věc EXPO vlastně je.
Je něco, co byste si z Japonska přivezli domů – zvyk, přístup, nebo klidně styl obědových krabiček?
Simona:
Studuji design a Japonci v tomto ohledu vždy přidávají něco navíc, ať jde o plastovou lžičku a vlhčený ubrousek k jogurtu z convenient store, letní oblečení s UV filtry nebo nastavitelná stínítka na oknech vlaků… Z výrobního hlediska ztěžující detaily, ale chytré a pro zákazníka příjemné. Myslím, že bychom se mohli pár věcmi inspirovat…
Šimon:
Určitě cit k veřejnému prostoru. Japonci si ho nesmírně váží, udržují ho čistý a funkční, ať už jde o ulice, parky nebo veřejnou dopravu. Je to součást jejich každodenní kultury a přirozeného chování.
Jak byste popsali stáž na EXPO 2025 někomu, kdo vůbec netuší, co si pod tím představit?
Simona:
EXPO je celosvětová událost zaměřená na technologie, pokroky či směr potencionálního pokroku, nové možnosti trhu, na design. Je to místo, kde se firmy dostanou k novým zákazníkům. Běžného návštěvníka též okouzlí neotřelá prezentace každého státu či dalších pavilonů. Každý si z toho odnese své. Český pavilon z letošního ročníku je třeba též takový malý technologický zázrak… No a já jsem byla někdo, kdo se snažil udělat průběh pár věcí opět o něco hladší.
Šimon:
Stáž na EXPO je práce přímo v srdci obrovské mezinárodní události propojující obchod, kulturu, technologie a inovace. Je to kombinace administrativy, organizace a práce v terénu, kde se člověk musí rychle přizpůsobovat a umět komunikovat napříč kulturami. Velkou součástí je také reprezentace České republiky – ať už na oficiálních akcích, nebo v každodenním kontaktu s návštěvníky a partnery. Je to intenzivní, ale zároveň nesmírně obohacující zkušenost.
